megaseks.net

En gncel porno video izleme sitesi megaseks.net

porno
Czech English German Japanese Russian Spanish
Galavečer k 20. výročí Bujinkanu v České republice PDF Tisk

banner_hlavni2_3
Japonské bojové umění Bujinkan Budó Taijutsu v České republice oslavilo v květnu 2011 své 20. narozeniny. 

O Bujinkanu

Bujinkan Dójó je mezinárodní škola japonského bojového
umění založená a vedená senseiem Dr. Masaakim Hatsumim.
Ten od svého učitele převzal a v rámci Bujinkanu vyučuje devět
tradičních bojových škol, z nichž tři jsou školy ninjutsu. Nejstarší
je Togakure ryú ninjutsu, ve které je Dr. Hatsumi již 34. generací
sóke (hlava školy).

V sedmdesátých letech minulého století se Bujinkan poprvé
prezentoval světu díky technikám Ninjutsu. Souviselo to
především s ohromným nárůstem publicity všeho, co mělo
nějakou souvislost s pojmem Ninja. Bohužel z této doby také
pramení mylné představy, které v lidech vyvolal tisk a filmový
průmysl. Pochopení těchto bojových umění totiž nespočívá
v krkolomných kouscích předváděných na obrazovkách.
Dr. Hatsumiho stálo velké úsilí udržet těmto školám s tisíciletou
tradicí status, který si zasluhovaly. Musel jít proti zkresleným
představám filmových tvůrců, kteří většinou Ninji představovali
pouze jako číhající zabijáky a ne jako lidi, jež uměli žít v míru
a byli vážení a respektovaní.

Postupně se Bujinkan především díky svobodnému rozvoji, který
sóke Hatsumi umožnil, dostal do celého světa. Sóke Hatsumi již
dávno přestal jezdit po světě, aby seznamoval zájemce se svým
uměním, letos mu bude 80 let. Svět začal jezdit za ním, a tak
vloni bylo na každoročním semináři v Tokiu kolem 500 lidí ze
všech koutů zeměkoule a další tisíce ho navštívily v průběhu
roku. Nechyběli ani studenti z České republiky, u nichž je to již
12 let každoročním pravidlem.

Co je Bujinkan Budó TaijuTsu

Dnešní doba je podle slov Dr. Hatsumiho nejlepší dobou ninjů,
neboť umožňuje rozvíjet a zdokonalovat bojové umění do
měřítek, jaká dříve nebylo možné studovat. Dnes se již termín
Ninjutsu příliš nepoužívá, protože pochopení všech 9 škol
Bujinkanu spočívá v pochopení budó. Proto se dnes používá
souhrnné a výstižnější označení Bujinkan Budó Taijutsu. Slovo
Budó v sobě obsahuje dva znaky: BU ? válečník, válka; DÓ ?
cesta. Dohromady tedy válečné umění, cesta války nebo cesta
válečníka. Budó je válečné umění, v němž svobodně rozvíjíte své
schopnosti, nejde tedy přímo o sportovní bojové umění, jak bývá
poněkud zjednodušeně interpretováno.

Hlavní aktivitou je studium starobylých škol bojových umění
Kobudó Ryúha. Takto se obecně označují japonské budó
školy založené v době před reformami Meiji (1868). Jednou
z hlavních charakteristik je přímé předávání zkušeností mistrem
označovaným jako Sóke (původní význam slova sóke = patriarcha,
hlava rodiny; Bujinkan je dnes chápán jako velká rodina).

Název Budó Taijutsu poukazuje na fyzické a duševní techniky
nezbytné ke studiu těchto bojových umění. Student se skrze
trénink zdokonaluje i po lidské stránce, a naopak svůj charakter
projevuje v praktikování bojového umění. Důležitou součástí je
filozofie, umění a historie. Tím dochází k rozvoji člověka v celé
jeho šíři.

Bujinkan v Čechách a na Slovensku

Do tehdejšího Československa přivezl bojové umění Bujinkan
Luboš Pokorný v  roce 1991. Někteří jeho studenti z té doby
trénují dodnes. V  současné době je již Bujinkan Czech Dojo
silnou organizací s pobočkami (dójó) po celé republice. Studenti
od roku 1993 pravidelně navštěvují sóke Hatsumiho nejprve na
evropských seminářích a od roku 1998 létají za ním přímo do
Japonska. Luboš Pokorný dosáhl nejvyššího stupně 15. dan
Shihan Bujinkan Budó, mnoho dalších studentů má 10. nebo
vyšší dan. Celkem v České republice působí kolem 30 učitelů,
na Slovensku jsou tři učitelé a také již zde mají samostatné Dojo.

Nejenom, že naši studenti cestují za studiem do Japonska nebo
po Evropě, ale také čím dál více zahraničních studentů jezdí do
České republiky, aby trénovali pod vedením Luboše Pokorného.
Také pravidelně pořádáme semináře se zahraničními učiteli.
V roce 2010 se semináře na Moravě pod vedením L. Pokorného
(ČR), R. Rennera a P. Reynoldse (oba USA/Japonsko) zúčastnilo
přes 80 lidí z 12 různých zemí světa.

Nejsme ale pouze studenti boje, snažíme se také o osvětu
a propagaci původních myšlenek bojových umění. Máme dětské
oddíly, tréninky pro sluchově či zrakově postižené, zúčastňujeme
se budóshow. Pravidelně mezi sebou pořádáme dobročinné
sbírky, dary předáváme charitativním organizacím nebo dětským
domovům. Několik let jsme přispívali na zvířata v ZOO v Praze,
Chomutově, Brně či Olomouci.

Rozhovor

v letošním roce slavíme 20 let Bujinkanu v České republice. je to dlouhá historie, proto si s jeho zakladatelem v ČR lubošem
Pokorným připomeňme, jak to začínalo a co byly důležité momenty vývoje.

Rozhovor s Lubošem Pokorným, 15. dan Bujinkan Dójó,
o začátcích a současnosti, zveřejněný v časopise Fighters
vlednu 2011

Co předcházelo vzniku Bujinkanu u nás?
Já jsem začínal ještě před revolucí v 80. letech, když jsem se
dostal k určitým informacím ze západu. Dělal jsem atletiku,
kulturistiku, karate i box, ale něco mi chybělo, chtěl jsem víc.
V roce 1988 jsem požádal o vízum do západního Německa
a v knihkupectví ve Frankfurtu jsem našel obchod, kde mne
zaujala kniha o ninjutsu. Koupil jsem ji, našel jsem tam kontakt,
zavolal na něj a bylo mi řečeno, ať přijdu. A tak jsem se dostavil
na svůj první trénink. Hned po revoluci jsem začal jezdit každý
týden do Německa za studiem. Vždy jsem věřil, že jsem si vybral
svoji cestu a tak musím po ní jít.
V roce 1990 jsem byl poprvé na semináři Taikai se sókem
Hatsumim. Po prvním setkání se sókem jsem věděl, že chci
být jeho studentem a že musím do Japonska. Než jsem se ale
dostal poprvé do Japonska, jezdil jsem po Evropě tam, kde měl
sóke semináře Taikai. Až pak v Japonsku jsem byl povýšen na
učitele a tím začalo oficiální, tehdy československé dójó (rok
1991). Prvním cílem bylo vytvořit zde silné kořeny. Vytvořit
samostatnou organizaci, která by se stala součástí země. Myslím,
že dnes můžu říct, že se to povedlo.

Jaké vás na začátku provázely problémy?
Tenkrát to bylo velice jednoduché. To byla touha, to byl boom,
všichni všechno tvořili z ničeho. Spousta věcí se dělala na koleni,
ale chtěli jsme to a šli jsme za tím. Měl jsem školnický byt, bydlel
jsem ve škole a z dílny jsme udělali tělocvičnu, kotouly jsme
trénovali na betonu pokrytém tenkým kobercem. Cvičili jsme

tam i na zahradě před školou. Tato generace lidí byla zapálena
pro něco nového a šli za tím, v tom jsme to měli jednodušší.
Stejné to bylo i ve světě.

Jak se dostal Bujinkan do dalších velkých měst?
Od začátku chodili na tréninky studenti ze všech stran, zrůzných
měst, obcí, z celé republiky i ze Slovenska. Z takových těch
stálích, zapálených studentů se podařilo udělat instruktora.
K nim pak přicházeli studenti, dostávali se do společenství
a takto se to rozvíjelo až do dnešní doby, kdy jsou dójó po
celé republice. Tenkrát se jednalo -jen o nás, ale teď už je to
tak, že i lidé ze světa chodí k nám. A zároveň se to vyvíjí dál.
Proto si myslím, že pevné kořeny už tu jsou. Ale nejen kořeny,
také dobří studenti a učitelé. Všichni stále studují a vzdělávají
se v Japonsku. Mají kontakt s celým světem. Dnes již máme
mnoho Shidoshi (učitelů od 5. danu výše) a Shihanů (učitelů
od 10. danu). Jen tak je zaručeno, že učení nezaostává a je stále
v kolotoči dění a vývoje Budó ve světě. Pokud by to tak nebylo,
žili bychom v iluzích.

Jaké byste jmenoval významné milníky ve vývoji Bujinkanu u nás?
V roce 1993 moji studenti poprvé se mnou jeli do zahraničí na
Taikai do Paříže za sókem Hatsumim. To byla první možnost
lidi vytáhnout a prezentovat tento stát. Tenkrát jsem přijel do
Japonska a Japonci měli spojenou Českou republiku jenom
s Čáslavskou a invazí v roce 1968. To byly impulsy prezentovat
více náš stát. My se nemáme za co skrývat, naopak bychom
o tom měli mluvit.
V roce 1998 čeští studenti poprvé vyjeli do Japonska v počtu
21 studentů. To bylo po olympiádě v Naganu. Dodnes jezdí
ročně do Japonska 20?30 českých studentů, to si myslím, že je

hodně na tak malý stát. Z mnoha jiných i velkých zemí jich jezdí
v průměru méně. My prezentujeme ČR v Japonsku, přivážíme
jejich kulturu sem a naši kulturu tam.
Další období nastalo, kdy ze studentů vznikali instruktoři,
oficiální učitelé a začali se vyvíjet sami. Už vznikl základ
přirozeného vývoje a tím pádem i Bujinkan po 10 letech dostal
nový rozměr. Nyní, po 20 letech, to zase dostává nový spád, je
tu vyšší úroveň a mladší generace už nezná začátky, vnímá jen
to, co je vytvořeno a současnost. Již zde vzniká generační rozdíl
mezi historií, současností a budoucností. To je velice zajímavý
vývoj pro mě jako pozorovatele dění.

Součástí posledních let je také Rentaikai, můžete nám o tom něco říci?
Myšlenka ohledně Rentaikai přišla před 2?3 lety. Co my
studujeme, je bojové neboli válečné umění. Jestli já udělám
techniku a vyvolal jsem v člověku nějaké emoce, tak to je již
?umění?. Bojové umění by nemělo zůstat jen u holé sebeobrany
nebo boje, ale mělo by se vyvíjet i lidsky, intelektuálně. Fascinují
mě myšlenky intelektuálů, kteří se scházejí a rozvíjejí dál v
myšlení. Proč se nescházet a nevyvíjet se v rámci bojového
umění? Tím, že se budeme stýkat s různými lidmi z jiných
škol, ale i v jiných směrech umění, budeme obohacovat naše
myšlenky. Myšlenka byla samozřejmě pro vzdělávání učitelů.
Učitel by měl stále studovat, neustále se vzdělávat a rozvíjet se
i filozoficky.
Válečné umění a armáda byli vždy nejdůležitější věcí rodu či
státu, pro jeho přežití i rozvoj. Dnes se hledí na bojová umění
(budó) jako na způsob boje, útoku a obrany. Pro nezainteresované
je to známka ubližování a násilí. Měli bychom se snažit vrátit
budó tam, kde kdysi bylo. Jeho hodnotu, vzdělanost, vyspělost,
čestnost, věrnost. Prostě známka rytířství.

Jak je vůbec možné v nejaponské zemi rozvíjet japonské bojové umění?
Díky bojovému umění můžeme studovat jinou kulturu a brát si
z toho inspiraci. Díky tomu, co studujeme, chápeme, že i japonští

válečníci jsou jenom lidi. Díky tomu jsem pochopil i hodnotu
Evropy, toho, co je v nás. Neřeším, co je lepší, co je horší. Beru si
jenom tu hodnotu. Je důležité vědět, kdo jsi. Hodně lidí si hraje
na Japonce, ale nikdy Japoncem nebudou. Tímto pochopením,
zdravým přístupem můžeme rozvíjet bojové umění správným
směrem.

Jak vnímají české studenty v Japonsku?
V Japonsku nás berou nejen jako Čechy, ale hlavně jako
jednotlivce, jednotlivé osoby, osobnosti. Každý student, učitel
ve světě, ale i doma prezentuje svůj národ, kulturu, své dójó, ale
i svou rodinu a přátele. Všichni by si to měli uvědomovat. Snažím
se vést svoje studenty k tomu, aby tuto myšlenku naplňovali.

Na co jste pyšný, čeho byste se znovu vyvaroval?
Každá chyba či problém byl podnět k nějakému vývoji. V dnešní
době jsem rád za všechno. Mělo to svůj vývoj. Pyšný jsem na
studenty, na vývoj českého Bujinkanu. Nemůžu říct, že jsme
něco dělali z nečistého úmyslu. Od samého začátku to nebyla
jenom zábava nebo práce, ale hlavně morální povinnost. A dnes
by to měli tak chápat i ostatní učitelé a studenti. Je to vzdělávání
a tvoření nejen pro sebe, ale hlavně také pro budoucnost, vývoj
Budó, pro studenty a pro zem.

A budoucnost?
Všechno má svůj počátek a konec. My jsme zažili dobu, kdy sóke
začal šířit ninjutsu, to byl vývoj Bujinkanu. Pak sóke začal jezdit
do světa a začal tvořit světový bujinkan a rostli jsme a rostli.
A najednou se to chýlí ke konci. Musím říct, že jsem šťastný,
že jsem zažil začátek a zažívám i ten konec. A těším se na další
vývoj. To neovlivníme.

Co bys vzkázal budoucím studentům?
Nechte se vést svým srdcem.